Když onemocní Dešťová víla aneb jiné dobrodružství

S dětmi jsme tak hledaly jinou cestu, jak si společný den užít. Kromě svačinky, pití a touhy poznávat jsme s sebou neměli žádné učení. Přestože bylo venku chladno a ve vzduchu se nesl příslib deště a sněžení, nevzdali jsme to a vyrazili jsme vstříc lesu. Zprvu jsme šli po cyklostezce a snažili se ohřát v chladu alespoň svižným během. Na konci jsme uviděli ovce, krávy, koně, a tak jsme si zopakovali hospodářská zvířata a jejich užitek pro člověka. U křížku jsme posvačili dobrůtky od maminek, které je s láskou a péčí pro nás připravují.

Cesta se brzy proměnila v dobrodružství plné her a objevů – v lese jsme hledali vyjmenovaná slova, počítali kroky, učili se počítat stáří stromů podle letokruhů a zkoušeli změřit, jak dlouhou trasu vlastně jdeme. Všimli jsme si, že místo vykácených stromů už jsou zasazené nové stromky. Zastavovali jsme se u prvních jarních rostlin, poznávali jejich jména a naslouchali tichému probouzení jarního lesa. Ptáci nám švitořili nad hlavami a my měli radost z každého kroku, který jsme udělali.

Společně jsme zdolali i novou strmou cestu k rozhledně Špičák. Odtud se nám otevřel nádherný pohled do krajiny, která jako by se před námi pomalu proměňovala. Hledali jsme své bydliště, známá místa a vyprávěli si, co všechno se v ní změnilo. Společná fotografie na vrcholu je důkazem našeho putování a snažení. Bojácným spolužákům jsme nabídli pomoc a opatrně jim pomohli na cestě dolů. Na kraji lesa jsme stavěli domečky pro skřítky, hráli pohybové hry. Poté nadešel čas na návrat. Cestou zpět začalo sněžit a my chytali jemné, malinkaté, něžné vločky do dlaní. Dřív, než stihly roztát jsme pozorovali jejich tvar.

Unavení, s bolavými nožkami a tvářemi studenými od větru, ale s dobrým pocitem jsme se po 9,5 kilometrech a 16 154 krocích vrátili zpět ke škole. Dnešní den byl trochu jiný, přesto učení v přírodě bylo príma. Domů jsme odcházeli spokojení a vděční za den, který byl plný objevů, vyprávění, pozorování a my jsme ho mohli prožít společně a venku.