Šepot vody v zámeckém parku

Nás tak čekal přesun do zámeckého parku v Zákupech, kde se ukrývá jiný, nádherný a tichý rybníček, jako stvořený pro naše bádání.

Už samotná cesta autobusem byla naplněná očekáváním. Sluneční paprsky se opíraly do oken, hřály nás do tváří a krajina kolem ubíhala klidně, téměř slavnostně.

V parku nás přivítala Lucka a krásné, teplé počasí, které jako by kontrastovalo s nočním deštěm a bouřkou. Před námi stálo tajemství vody, do něhož jsme se měli ponořit. Společně jsme začali zkoumat rybníček – měřili jsme jeho hloubku, teplotu i obvod. Každý údaj jsme pečlivě zapisovali do pracovních listů a postupně skládali drobné střípky poznání.

Voda působila klidně, ale skrývala život – nejen pod hladinou, ale i na ní. Vodu čeřili kačeři a kachny, po hladině se pohyboval vodní hmyz a na břehu poskakoval spokojený skokan hnědý.

Filtrací jsme zkoumali čistotu vody, do sítěk zachytávali drobné živočichy a s napětím je pozorovali. Podle klíče jsme je určovali a každý objev byl malým vítězstvím – tichým setkáním s něčím dosud neznámým. Bylo v tom cosi jemného a křehkého.

Poté jsme tvořili vlastní rybníky na papír – každý byl jiný, každý odrážel naši představivost i to, co jsme během dne prožili. A nakonec jsme se sami stali součástí vody: ze svých těl jsme vytvořili slovo „voda“, jako bychom na okamžik splynuli s tím, co jsme celý den zkoumali.

Park nám poskytl nejen prostor k obdivu jeho krásy, ale otevřel svou náruč i našemu bádání, radosti a dětskému nadšení.

Slunce stálo vysoko na obloze a v jeho světle měl celý den nádech tajemství. Nebyl hlučný ani uspěchaný. Nesl se v jemném, citlivém duchu a přesto v sobě ukrýval zvláštní kouzlo. Den, který v nás uvnitř zůstane ještě dlouho poté, co všechno skončí.